Chilané MAR DE GRISES, kteří tak příjemně překvapili svým debutem „The Tatterdemalion Express“ vydali novou desku. Desku, která byla více než očekávána, vezmeme-li v potaz skutečnost, že prvotina, zjevivší se jako blesk z čistého nebe, výrazně zapůsobila na celou doommetalovou scénu, čemuž nevadilo ani četné odkazování na produkci nejznámějších spolků z první poloviny devadesátých let. Muzikanti umně skloubili tvorbu těchto seskupení s vlastním náhledem, přidali mírnou inovaci a snad i trochu tajných jihoamerických přísad a výsledek v takřka až adorování tohoto díla se dostavil. Nyní, o čtyři roky později, kapela plynule rozvíjí to, co se jí povedlo na předešlé nahrávce. Nedochází k žádným velkým stylovým převratům, pouze k mírnému pokroku v mezích zákona, přesto je finální produkt více než zajímavý…

MAR DE GRISES stejně jako minule vsadili na značnou propracovanost svých kompozic, v nichž se mísí doommetalová naléhavost s jistou mírou melodičnosti, dostatečným množstvím hypnotičnosti, občasnou zuřivostí, kapkou psychedelie i ždibcem elektronického zrnění. Skladby až na několik málo momentů rozhodně nejsou vystaveny prvoplánově, přesto není problematické se jimi prokousávat. Výsledek se však navzdory tomu dostavuje až po delší době a po prvotním mírném zklamání roste chuť poslouchat „Draining The Waterheart“ stále více a více…

Těžištěm alba je jednoznačně jedenáctiminutový opus „Kilómetros De Nada“, který představuje takřka vše, co mohou MAR DE GRISES ve své současné podobě svým poslouchačům nabídnout. Nádherně zadumaná melodie, časté a vkusné klávesové rejstříky, záhrobní vokál – to vše zkombinováno s alternativnější podobou daného hudebního žánru, kde hraje prim minimalističtější tepání na posluchačovu nervovou soustavu. Ani zde se kapela nebrání reminiscencím na starší nahrávky ANATHEMY, MY DYING BRIDE, apod., avšak činí tak s naprostým nadhledem – muzikanti vybírají to nejlepší, přetvářejí, transformují a výsledku tak dávají svou vlastní tvář.

Tentokrát nemohu (a ani nechci) příliš posuzovat, zda se jedná o zajímavější nahrávku než je „The Tatterdemalion Express“, avšak skutečnost je taková, že se jedná o následovníka více než důstojného. Všechny potřebné propriety zde zůstaly, navíc přibylo trochu nového, a tudíž máme opět co dočinění s vysoce nadprůměrným dílem. Pravdou sice je, že se již nejedná o tak obrovské překvapení jako minule (debut působil jako pořádná šleha mezi oči), přesto je laťka minimálně vyrovnána, což mne nesmírně těší. Jak se tato nahrávka popere s hlodajícím zubem času, to ukáže až budoucnost. Vysokou trvanlivost však očekávám…